JUDr. Pavel Koukal
Zákon o ochraně oznamovatelů v plném rozsahu zavádí do českého právního řádu i širokého společenského prostředí fenomén whistleblowingu, který se sice i u nás již dříve objevil u řady obchodních společností a v určitém náznaku i v prostředí veřejné správy a státní služby, ale dosud nebyl nikdy vnímán jako skutečně celospolečensky významný nástroj prevence protiprávního jednání.
Lze přitom s úspěchem pochybovat o tom, že by se bez předchozího přijetí směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019, o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie, podařilo v současném českém politickém prostředí komplexní právní úpravu whistleblowingu vůbec prosadit. To mimo jiné dokládá i skutečnost, že ani opakované výzvy Evropské komise, a dokonce ani její následná žaloba k Soudnímu dvoru Evropské unie pro neplnění povinnosti k transpozici požadavků směrnice výrazněji neurychlily příslušný legislativní proces v České republice.
Pokud jde o používané pojmosloví, tak je zčásti příznačné, že se ani v jednom z ustanovení nového zákona o ochraně oznamovatelů přímo slovo whistleblowing neobjevuje, ačkoliv jeho obsahová náplň celým zákonem logicky výrazně prostupuje a do značné míry určuje i jeho jednotlivé požadavky a povinným subjektům ukládané povinnosti.
Zákon o ochraně oznamovatelů, stejně jako výchozí unijní směrnice, které jsou založeny na – do značné míry specifickém a novém – konceptu "povinného whistleblowingu" jakožto široce prosazované právní povinnosti uložené velkému okruhu povinných subjektů, se…
