1.3
Širší souvislosti whistleblowingu
JUDr. Pavel Koukal
Pokud jde o koncept whistleblowingu, tak je v současné době chápán v trojím kontextu, a to jako:
1. specifický fakultativní nástroj: uplatňovaný jednak v rámci správy obchodních korporací (corporate governance) a funkce compliance (na základě příslušného compliance programu, kodexu chování apod.), jednak v rámci řízení orgánů veřejné moci a jejich příspěvkových organizací (na základě etických kodexů zaměstnanců veřejné správy);
2. právní povinnost: uložená zákonem vybraným organizacím jakožto "povinným subjektům", a to se současným zřízením externího kanálu pro oznamování;
3. individuální právo: chráněné podle Evropského soudu pro lidská práva článkem 10 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V tomto rámci má pak whistleblowing u organizací veřejné i soukromé sféry své širší souvislosti, které mají význam pro formy, způsoby a postupy jeho uplatňování a prosazování.
Ve vztahu k orgánům veřejné moci a jejich činnosti byl whistleblowing až do přijetí směrnice chápán zejména jako systémové protikorupční opatření, které zde bylo nejen součástí etických kodexů zaměstnanců veřejné správy, ale jež bylo i výslovně upraveno právními předpisy o státní službě a o pracovním poměru zaměstnanců samosprávy. V tomto kontextu tak dosud převážně šlo ve veřejném sektoru o využívání whistleblowingu ve formě specifického externího komunikačního kanálu, jako např. různých forem "protikorupčních linek", které byly primárně určeny k podávání oznámení ze strany třetích osob, tj. občanů a případně i právnických osob, a nikoliv ze strany pracovníků příslušného úřadu.
Vedle toho se v prostředí veřejné správy několik let uplatňovala i zvláštní právní úprava určité formy whistleblowingu pro zaměstnance ve státní službě, kterou představovalo nařízení vlády č. 145/2015 Sb., o opatřeních souvisejících s oznamováním podezření ze spáchání protiprávního jednání ve služebním úřadu.
Ve své podstatě však byla tato podzákonná právní úprava spíše jen jakýmsi náznakem whistleblowingu ve veřejné správě, neboť co do věcné působnosti šlo o úpravu velmi omezenou, která vedle toho nedostatečnými a vágními garancemi ani nezaručovala oznamovatelům potřebnou míru ochrany. Tato zvláštní právní úprava byla zcela správně novým zákonem o ochraně oznamovatelů zrušena.
Naproti tomu v České republice až do vydání zákona o ochraně oznamovatelů neexistovala obecná právní úprava whistleblowingu pro organizace v soukromé sféře (pro obchodní společnosti), a to s výjimkou vybraných finančních institucí (bank, spořitelních a úvěrních družstev, pojišťoven aj.), kde platila…
