31.1
Kdo je whistleblower
JUDr. Pavel Koukal
Ve středu každého interního systému pro oznamování protiprávního jednání (vnitřního oznamovacího systému) logicky vždy stojí fyzická osoba, která takové oznámení činí a jíž je v souvislosti s tím poskytována příslušná právní i jiná související ochrana (ochrana oznamovatele). Tato osoba je přitom v českém prostředí standardně označována jako oznamovatel, a spíše jen výjimečně jako informátor, a v širším mezinárodním kontextu pak jako whistleblower, tj. "ten, kdo píská na píšťalku".
Vzhledem k tomu, že whistleblowing je obecně vztahován na soukromou i veřejnou sféru, tak whistleblowerem může v zásadě být jakýkoli zaměstnanec, člen orgánu či externí spolupracovník obchodní společnosti, zájmového spolku či sdružení (včetně sportovních a kulturních organizací), pracovník ve státní službě zaměstnaný u orgánů veřejné správy (ministerstva, ústřední správní orgány, územní orgány veřejné správy aj.) anebo pracovník obecní samosprávy.
Jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole, klasické definice whistleblowingu vymezují osobu oznamovatele (whistleblowera) jako člověka, který má určitý "privilegovaný přístup" k informacím o činnosti organizace, ve které působí. Tímto "privilegovaným přístupem" se rozumí, že k takovým informacím se jiná osoba z externího prostředí, tj. stojící mimo organizaci, nedostane a k odhalení protiprávního anebo neetického jednání jinak, než učiněním oznámení "zevnitř", ani objektivně dojít nemůže.
Whistleblowerem v tomto směru je však zpravidla pouze ten interní oznamovatel, který činí oznámení o závažném protiprávním anebo neetickém jednání, jež porušuje nebo ohrožuje veřejný zájem, a jemuž z tohoto důvodu náleží i zvláštní ochrana, včetně prolomení zásady loajality zaměstnance vůči zaměstnavateli. K tomu je třeba současně upozornit na to, že v případě whistleblowingu jako součásti Compliance management systému (CMS) není v korporátním prostředí vždy vyžadováno, aby byla podmínka "veřejného zájmu" splněna, a v zásadě postačuje již to, že se oznámení týká porušení anebo ohrožení deklarovaných zájmů a etických hodnot obchodní korporace (Compliance program, Etický kodex apod.).
V klasickém pojetí whistleblowingu je proto v této souvislosti používáno poměrně širokého a flexibilního pojmu "nekalé jednání", který umožňuje vztáhnout ochranu oznamovatele i na poskytnutí informací o jednání, jež se nemusí vždy týkat jen záležitostí veřejného zájmu. V každém případě ale musí být splněna kumulativní podmínka, že takové jednání je protiprávní anebo v rozporu s etickými hodnotami organizace (vyjádřenými ve zmiňovaném Compliance programu či Etickém kodexu) a současně, že dosahuje určitého vyššího, kvalifikovaného stupně závažnosti.
Pokud jde o zvláštní ochranu oznamovatele upravenou výslovně v právních předpisech, ta je dále zpravidla vázána na podmínku, že se oznámení týká skutečností z taxativně vyjmenovaných oblastí veřejného zájmu. To je mj. i případ nové Směrnice EU o whistleblowingu, která ochranu oznamovatele výslovně spojuje jen s oznámeními spadajícími do věcné působnosti směrnice, kam patří zejména oblast zadávání veřejných zakázek, poskytování finančních a souvisejících služeb, bezpečnosti výrobků, bezpečnosti dopravy, ochrany životního prostředí, ochrany veřejného zdraví anebo ochrany osobních údajů.
Přestože je v rámci whistleblowingu počítáno i s externími kanály pro oznamování, whistleblower a jeho ochrana jsou spojeny především s existencí interních kanálů pro oznamování, které jsou také často označovány jako vnitřní oznamovací systémy. Právě v tomto vnitřním prostředí příslušné organizace, kterou může být jak orgán veřejné správy a samosprávy, tak i obchodní společnost anebo jiná právnická osoba, se totiž plně uplatňují všechny složky whistleblowingu, tj. jak kanály pro interní oznamování protiprávního jednání, tak i opatření na ochranu oznamovatele a interní procesy prověřování (prošetřování) učiněného oznámení.
Ve shora popsaných souvislostech je přitom zásadně důležité nastavení osobní…
