JUDr. Pavel Koukal
Na úplném začátku je třeba popsat rozdíly ve významu a míře obecnosti obou používaných výchozích pojmů, a to jednak ve směrnici a v zákoně používaného pojmu "ochrana oznamovatelů" a oproti tomu komplexně pojaté kategorie "whistleblowingu".
NahoruWhistleblowing
Pokud jde o whistleblowing, tak jde o skutečně komplexní pojem, který v sobě zahrnuje a současně úzce spojuje všechny čtyři základní složky. Jsou to:
-
vedení vlastního interního oznamovacího kanálu a interní oznamování protiprávního anebo neetického jednání (vnitřní oznamovací systém);
-
existence externího oznamovacího kanálu (externí oznamování);
-
prověřování přijatých oznámení, včetně posuzování jejich důvodnosti a přijímání nápravných opatření (interní investigace a nápravná opatření), a
-
nástroje k zajišťování účinné ochrany oznamovatelů (ochrana oznamovatelů).
V tomto směru pak lze názvy evropské směrnice a českého zákona o ochraně oznamovatelů chápat, s určitou nadsázkou, spíše jako určitou legislativní zkratku, která pro zjednodušení klade důraz na sice klíčovou, ale nikoliv jedinou složku obsahové náplně whistleblowingu.
Samotný výraz whistleblowing je přitom odvozován z anglického slovního spojení "to blow the whistle" (v českém překladu "zapískat na píšťalku"), které tím vyjadřuje význam varovných upozornění oznamovatelů ("zapísknutí") na protiprávní anebo neetická jednání, ke kterým dochází v příslušné organizaci. Není přitom v zásadě rozlišováno, zda se jedná o obchodní společnost, jinou soukromoprávní korporaci, příspěvkovou organizaci anebo orgány veřejné správy a územní samosprávy.
Whistleblowing v dnešním slova smyslu začal být postupně používán již od konce 60. let minulého století, ale jeho první použití v odborné literatuře bývá připisováno až známému americkému advokátovi a aktivistovi v oblasti ochrany spotřebitelů a životního prostředí Ralphu Naderovi. Ten totiž výraz whistleblowing poprvé použil ve své stejnojmenné publikaci z roku 1972, kterou spolu se dvěma dalšími kolegy věnoval vystoupením a závěrům konference o profesní odpovědnosti, konané v předchozím roce ve Washingtonu (WHISTLE BLOWING: The Report of the Conference on Professional Responsibility. Grossman Publishers, 1972).
Vedle souvislostí spojených s původem a autorstvím výrazu whistleblowing je třeba krátce zmínit i vývoj jeho definice. Sám Ralph Nader přitom whistleblowing definoval jako uvědomělé jednání oznamovatele, který věří, že veřejný zájem je v dané věci nadřazen zájmu organizace, v níž pracuje, a které spočívá v oznámení, že organizace je zapojena v korupčních, nezákonných, podvodných anebo jinak škodlivých činnostech.
Z hlediska definic whistleblowingu se pak od 80. let minulého století vycházelo zejména ze všeobecně respektované definice, která byla formulována poprvé v roce 1985 v jednom z odborných článků autorek M. P. Miceliové a J. P. Nearové. Podle této definice se whistleblowingem rozumí určitý mechanismus nebo stav, kdy stávající nebo bývalí zaměstnanci organizace upozorňují na nezákonné, nemorální nebo nelegální chování na pracovišti (v organizaci) a obracejí se na instituce nebo orgány, které mohou oznamovanou skutečnost, zpravidla ohrožující veřejnost a veřejný zájem, prošetřit a případně učinit potřebné kroky k nápravě anebo jiná vhodná opatření. V tomto smyslu je hlavním cílem whistleblowingu zabránit protiprávnímu jednání, a předejít tak negativním důsledkům spojeným s porušením anebo ohrožením veřejného zájmu.
V souvislosti s touto…
